První osadníci
První osadníci přišli do Irska patrně už v době mezolitu asi před 8000 lety. Přišli z Británie a vylodili se na severovýchodě nedaleko dnešního města Larne. Byli to lovci a používali primitivní nástroje.
Dalšími kolonisty, kteří přišli asi 3000 let BC, byli zemědělci, kteří chovali dobytek, obdělávali půdu a v omezené míře obchodovali.
Tito lidé projevovali velkou úctu mrtvým. Stavěli impozantní hroby několika typů. Dochovaly se hroby portálové, které nazýváme portálovými dolmeny. Jsou to hroby megalitické a skládají se ze dvou nebo tří vztyčených kamenů podpírající jednu nebo dvě vrcholové desky. Nejpozoruhodnější z nich najdeme v Poulnabronu v oblasti Burren, v hrabství Clare.
Mnohem složitější jsou hroby chodbové. Tvoří je velká hliněná mohyla navršená přes kamennou pohřební komoru, od které vede chodba. Nejznámější z nich je New-grange, mohyla vysoká 11 metrů, s průměrem přes 85 metrů. Předpokládá se, že vznikla o jedno či dvě století dříve než první egyptská pyramida.
Pevnosti doby železné
Po roce 500 BC začaly na území Irska vznikat mohutnější stavby a dodnes se zachovalo mnoho pevností různých tvarů a typů. Nejznámější a nejnavštěvovanější z nich je Dún Aengus na Inis Móru, největším z Aranských ostrovů v Galwayském zálivu. Je to kruhová pevnost postavena na útesu ve výšce asi 100 metrů nad mořem. Jedna z teorií ji pokládá za obranou pevnost, avšak nikdo neví, kdo měli být těmi tolik obávanými útočníky, jiná teorie mluví o tom, že pevnost neměla fortifikační význam, ale byla centrem kultury pro místní obyvatelstvo.
Keltové
Kolem 6. století př. n.l. začali do Irska ve vlnách přicházet Keltové z Evropy. Podle pověsti vynikali chytrostí, řemeslnou zručností a odvahou hraničící až s bezhlavostí. Zajímavý popis keltské povahy nám podává římský historik Diodóros Sicilský z 1. století BC: "Fyzicky vypadají Keltové hrůzostrašně a mají hluboký a velmi drsný hlas. Při rozmluvě jsou skoupí na slovo, mluví v hádankách a náznacích a nechávají velký prostor pro dohady.Často přehánějí, aby sami vynikli a umenšili postavení druhých. Vychloubají se, vyhrožují a sami sebe nabubřele vynášejí, ale přece jen mají bystrého ducha a přirozené vlohy k učení..."
Politické dělení Irska v době Keltů
Země byla rozdělena na asi 150 malých království a 5 provincií, z nichž každá měla svého krále. Města neexistovala a prostředkem směny byla kráva. Keltové velmi ctili rodinu. Každé hrabství ovládala jedna rodina, ale nástupnictví neměl zaručeno nejstarší potomek, jak bylo zvykem v jiných kulturách, nýbrž se určovalo volbou. Právo volit měli starší z různých klanů, což způsobovalo časté sváry a rozbroje.
Ačkoliv Kelti Irsko nikdy nesjednotili politicky, podařilo se jim dosáhnout jednoty kulturní a jazykové.
Keltská společnost
O Keltech je známo, že pořádali lovy na lebky. Například v Ulsteru musel každý mladík, když dospěl do puberty a měl poprvé válčit, překročit hranice Connachtu, usmrtit nepřítele a přinést jeho hlavu. Svědectvím tohoto zvyku jsou i keltské svatyně. Například v Entremontu, vzdáleném několik kilometrů od Aix-en-Provence, se kromě reliéfů znázorňujících uťaté hlavy našla i řada lebek provrtaných tak, aby je bylo možno pověsit na hřebík.
Velmi důležitá pro Kelty byla také směna. Označovali ji jako darování a oplátka. To poměrně úzce souviselo s pojmem prestiže, tím, jak vzácný dar darovali, ukazovali své společenské postavení. Nechtěl-li se obdarovaný společensky znemožnit, musel ho oplatit věcí ještě větší hodnoty. Oba se tak dlouho předháněli v prezentování svého bohatství, až se mnohdy zruinovali. Tato klání se konala o slavnostech, které byly zvláště četné za nepříznivého ročního období.
Kromě dobytka se často vyměňovaly ozdoby, zejména náhrdelníky a typické nákrční kruhy.
Keltská rodina
Pro irské Kelty byla velmi typická uvolněná sexuální morálka. Rodinné svazky měly nejrůznější podobu a v mnohém jsou srovnatelné se zvyky zvířecích druhů, neboť ženy byly mužům společné.
Irským keltským zvykem byl tzv. sňatek na zkoušku. Ten se definitivním stával teprve narozením dítěte. V praxi to probíhalo tak, že muž si vzal družku na nějakou dobu, a pak ji přenechal tomu, kdo byl ochoten ji koupit. Zákonem stanovená cena ženy se rovnala třem kusům skotu.
Pokud manželka nevyléčitelně onemocněla, nabyl manžel práva oženit se s jinou.
Právo a vlastnictví
V Irsku, dobytkářském kraji, kde stádo bylo důležitější než půda, se soukromé vlastnictví týkalo skotu.
Spory o to, kdo má mít přednost, často vedly k vraždám. Vraždy se řešily dohodou mezi obyvateli a rodinou oběti nebo výrokem Druida. Cena krve byla velmi vysoká a zpravidla ožebračila vraha i jeho rodinu. Kdo nemohl zaplatit, byl popraven. Mohl-li zaplatit, musel pak stejně i s celým rodem odejít do vyhnanství, nebo se poddat nějakému bohatému pánu.
Válečníci
Keltové naplňovali starověký svět děsem. Válečnictví v nich rozpoutávalo všechny elementární síly. Aby dosáhli nezbytného stavu vytržení a zastrašili nepřítele, křičeli, zpívali a tančili. Pro znásobení této živelné síly navíc často odkládali oděv. Tím, že se zbavili překážejícího oděvu, projevovali posvátnou zuřivost, která podle bájí u keltských náčelníků přecházela až v křeč. Záliba Keltů ve válčení způsobila, že se stali vyhledávanými žoldnéři. Dostávali štědře zaplaceno a národy Evropy i Blízkého východu si pokládaly za čest mít ve svých službách tyto bojovníky, ozbrojené dlouhým mečem a štítem.
Druidové
Druidismus byl náboženstvím Irských Keltů. Druid byl duchovním i věštcem. Podle četných starověkých autorů měli Druidové další funkce: byli vychovateli mládeže, soudci a náboženskými vůdci.
Druidové každoročně sněmovali v zemi Carnutů, na mýtině obrovského lesa, na jihu Pařížské pánve. V lese se z dubů zimních sbíralo jmelí. To se sekalo šestý den po novoluní, dokud měsíce ještě přibývalo. Přitom se obětovali dva bílí býci.
Středověké Irsko
Nástup křesťanství v 5. století n. l. se již tradičně spojuje se jménem sv. Patrika, přestože je doloženo, že křesťané na ostrově žili již před jeho příchodem.
Svatý Patrik (387–465 n. l.)
Patrika jako šestnáctiletého otroka přivezli do Irska piráti, kteří se ho zmocnili v jedné z římských osad. Patrikovi se podařilo uprchnout a po studiích v Galii se vrátil roku 432 jako misionář. Řekl, že se mu ve snu zjevily irské děti a prosily, aby se vrátil.
I v této době žily v Irsku roztroušené skupinky křesťanů, ale když Patrik v roce 465 zemřel, v podstatě byl na křesťanství obrácen celý ostrov. Patrik byl rozený diplomat a podařilo se mu obrátit na křesťanství téměř celý ostrov tak mírumilovně, že se nedochoval záznam ani o jediném mučedníkovi.
Příběhy o jeho životě začaly vznikat až po jeho smrti. Mnohé z nich jsou nepochybně smyšlené. Pro ilustraci uveďme příběh o tom, jak se Patrik pokusil obrátit na víru munsterského krále. Podle legendy se světec natolik rozohnil, že zarazil do země svou berlu a probodl králi nohu v nártu. Král považoval tento čin za součást křestního obřadu a tolik na něho zapůsobil, že novou víru přijal velmi ochotně.
Jak již bylo řečeno, Patrik byl rozený vyjednavač, ale nutno podotknout, že byl i velmi vynalézavý a dovedl mistrně zařadit staré zvyklosti místního obyvatelstva do nové víry.
Patrik byl bystrý, měl smysl pro humor a je jednou z mála náboženských postav uznávaných katolíky i protestanty. Svátek sv. Patrika se stal nejoblíbenějším svátkem Irů, kteří si tak připomínají nejvýznamnějšího ze svých patronů. Slaví se 17. března.
Kláštery
Kláštery byly typickým irským křesťanským centrem v době raně křesťanské. Obvykle jej tvořila skupina dřevěných nebo kamenných chýší postavených okolo kamenného kostela. Obyvateli byli mniši v čele s voleným opatem, často pocházejícím ze zakladatelské rodiny. Dodnes se dochovalo několik klášterů, bohužel bez dřevěných budov.Jedna z nejdochovalejších se zachovala na ostrově Skellig Michael v hrabství Kerry.
Jiným zajímavým kostelem je Gallarova oratoř v hrabství Kerry. Je postavena výhradně z kamene bez použití malty. Její střecha je dokonale vodotěsná. Tento kostel je první stavbou tohoto typu krakorcové stavby v Evropě.
Zásluhou sv. Patrika byla do Irska přenesena také latina a její abeceda. Předtím se tu používalo písma zvaného ogham, v němž písmena představovala čáry vyryté kolmo na hranu stély (jeho ukázky nalezneme v národním muzeu v Dublinu). Vlastní záznamy psané pomocí latinské abecedy s velkým množstvím upravených latinských slov se začaly pořizovat na konci pátého století, první literární památky psané irsky pocházejí ze století šestého.
V době 8. a 9. století zakládala irská církev rozlehlé klášterní osady. Mniši se zdokonalovali v iluminování rukopisů a zdobení nádob bronzem, emailem a zlatem. Mnoho z klášterních pokladů bylo vyloupeno Irskými a Vikingskými lupiči, přesto se do dnešních dnů zachovalo mnoho ukázek tehdejšího umění. Velkou část z nich nalezneme v Národním muzeu nebo v Trinity college v Dublinu.K nejvýznamnějším památkám zde patří Book of Kels, pocházející z 8. století. Tato na pergamenu psaná kniha je kopií Nového zákona. z památek uložených v Národním muzeu jmenujme alespoň stříbrnou sponu z Tary, patrně nejznámější dochovanou světskou ozdobu této doby.
V blízkosti klášterů často nacházíme typické keltské kříže, často zdobené výjevy ze Starého a Nového zákona nebo deskovými reliéfy. Mezi nejznámější patří kříž z Moone v hrabství Kildare či kříž z Congu v hrabství Mayo. Na půdě klášterů se také nacházely vysoké štíhlé kamenné věže, které sloužily jako zvonice ke svolávání mnichů pracujících v okolí a patrně měly i obranný účel v případě napadení. Krásná ukázka těchto kruhových věží se nachází např. v Glendalough v hrabství Wicklow.
Misionáři
Mnozí irští mniši odcházeli na misie do zahraničí. už v posledních desetiletích 6. století Nejprve byla jejich cílem Británie, kde křesťanská církev hodně vytrpěla od dobyvačných Anglosasů.
Zlatý věk irského misionářství trval celá staletí a irští kněží dodnes působí ve všech nově vzniklých afrických státech, v Indii, Koreji, na Filipínách i v Latinské Americe.
Nájezdy Vikingů
V průběhu 8., 9. a 10. století bylo Irsko vystaveno pravidelným nájezdům Vikingů. První nájezd roku 795 byl směřován na ostrov Lambay nedaleko Dublinu. Zprvu byly Vikingové organizováni do malých flotil, ale roku 837 připluli ve dvou velkých flotilách do ústí řek Boyne a Liffey, kde založili stálé základny a z nich se pak vydávali do vnitrozemí. Na Vikingy je dnes nahlíženo nejen jako na podmanitele, ale i schopné obchodníky, kteří dali ostrovu města v moderním slova smyslu. V roce 841 založili Dublin (Dubh Linn – Černá tůň) Zavedli také ražbu mincí, zdokonalili techniky stavby lodí a přinesli na ostrov nový umělecký směr. V nepolední řadě přiměli svou přítomností Iry, aby se poprvé v dějinách sjednotili k obraně své země pod vedením krále Briana Ború z Munsteru. Došlo k řadě bitev, rozhodující byla bitva u Clotarfu (dnes předměstí Dublinu). Vítězství se přiklonilo na stranu Irů a vikingský vliv v oblasti začal postupně slábnout. Stále však zůstávali obchodníky s velkým vlivem v Dublinu a dalších městech a postupně splynuli s místním obyvatelstvem.
Normané v Irsku
Příchod Normanů, kteří se již předtím usadili v Anglii a Walesu, znamenal ve 12. století konec všech snah o vytvoření centralizovaného státu pod vládou jediného nejvyššího krále.
První Normané se vylodili u Wexfordu v roce 1169, čímž začal politický boj mezi Iry a Anglií, který trvá dodnes. Normané si rychle podmanili velké oblasti Irska a ty pak přešly pod vládu anglického krále. Anglická koruna se začala obávat, že normanští šlechtici založí v Irsku nezávislý stát. A její obavy nebyly neopodstatněné. Normané byli dozajista lepší a mnohem organizovanější a vybavenější válečníci, bez problémů si vojensky podmanili místní obyvatelstvo, ale brzy propadli kráse irské kultury. Brzy byli "Irštější než sami Irové."
Kulturní asimilace kolonizátorů pokračovala až do roku 1366, kdy byla na zasedání v Kilkeny přijata anglickou korunou tvrdá opatření za účelem zachování rasové čistoty a kulturní izolace kolonizátorů. Tato opatření byla přijata i navzdory tomu, že Normané ovládali prakticky dvě třetiny irského ostrova. Vstoupila do dějin pod názvem Ustanovení z Kilkenny. Ta zakazovala normanským usedlíkům mluvit irsky, používat irská jména, uzavírat sňatky s Iry, přejímat irské zákony a hrát irskou hru hurling. Nutno podotknout, že tato opatření se zcela minula účinkem. Asimilace dospěla tak daleko, že na konci 15. století vládli Angličané už jen na malém území okolo Dublinu nazývaného podle dřevěného opevnění the Pale ( Ohrada). Toto označení se v politickém životě používá dodnes a označuje člověka příliš spjatého s městským životem, který nerespektuje problémy venkova.
I přesto, že Normané splynuli s irským obyvatelstvem, změnila jejich přítomnost Irsko v mnoha směrech. Normané zde zavedli feudální způsob vlády i odstupňovaný správní systém. Normanské hrady vévodily rozsáhlým územím. Normanský vliv se projevil i v architektuře sakrální. Kolonizátoři zde zavedli románský styl, i když irské stavby nikdy nedosáhly velikosti svých evropských vzorů. Nejkrásnější ukázkou románského slohu je Cormakova kaple na hradě Cashel v hrabství Tipperari. Zavedli zde také nové mnišské řády, například cisterciácký.
Postupný úpadek galského Irska
Politická situace na ostrově se začala měnit po nástupu krále Jindřicha VIII.(1509-1547) na anglický trůn. Jindřich začal nad Irskem vládnout pomocí zástupce koruny v Dublinu a nikoli přes normanské prostředníky z řad kolonizátorů. To způsobilo politické napětí, ale mnohem větším problémem se stalo reformační hnutí. Normané a Gaelové se mu společně postavili na odpor ve jménu katolické víry.
Situace vyvrcholila za vlády královny Alžběty (1558-1603). Irsko, které mezitím téměř dokonale vstřebalo původní normanské kolonizátory, povstalo pod vedením hrabat z Tirone a Tirconnellu, Hugha O´Neilla a Hugha O´Donnella proti Anglii. Irsko mělo podporu Španělska, ale i přes to podlehlo anglickým vojskům v bitvě u Kinsale roku 1601.
Po této bitvě ovládla Anglie celé Irsko pomocí silné centrální moci sídlící v Dublinu.
Mallacht Chromail – Prokletí Cromwellovo
Strategií použitou k podmanění Irska, jejíž náskedky trvají dodnes byla kolonizace velké části province Ulster (šest z devíti jejích hrabství leží dnes v Severním Irsku) novými usedlíky, většinou skotskými presbyteriány. Jinde v Irsku se reformace neuchytila proto, že souvisela s represivní vládní politikou Británie. Nové víře se říkalo gallda (cizí). Skotští usedlíci zůstali díky své víře izolovaní až do dnešních dnů. Způsob kolonizace je znám pod pojmem planting (obsazování) proto, že rodilí Irové byli vyhnáni z úrodné půdy v Tyrone, Donegalu, Derry, Armaghu a Antrimu a jejich půda byla přidělena kolonistům. Gaelští Irové se vzepřeli a roku 1641 utvořili shromáždění známé pod názvem Kilkennyská konfederace. Brzy se však zapletly do britských sporů mezi korunou a parlamentem.
Irskou vzpouru krvavě potlačil Oliwer Cromwell (1653-1658) se svou parlamentní armádou a zahájil na irském ostrově rozsáhlou konfiskaci půdy. Majitelé byli vyhnáni a půda byla přidělena protestantům věrným anglické koruně. Původní majitelé byli nuceni odejít do provincie Connacht. Byla to provincie velmi chudá, ale kdo odmítl odejít, byl popraven. Odtud rčení "do pekel nebo do Connachtu" . Cromwell zosobňuje dodnes v očích irského národa směsici náboženské bigotnosti, hladu po irské půdě a krutosti, s níž jednal s místním obyvatelstvem. Zůstalo neúprosnou skutečností, že po skončení války s Cromwellem klesl počet obyvatel vinou moru, hladu a vyvražďování na pět set tisíc.
Zaujala Vás historie Irska? Čtěte 2. část informací.