Doba Jakuba II. a Viléma Oranžského
Jakoby si vláda přímo přála, aby si irští katolíci ještě silněji spojovali novou víru s útlakem, zavedla řadu trestních zákonů. V dublinském parlamentu zasedali výlučně protestanti, katolíci neměli žádné zastání.
Když na britský trůn nastoupil katolický král Jakub II. (1685-1688) katoličtí Irové získali pocit naděje, který jim tak dlouho scházel a odhodlaně podporovali krále proti jeho oponentovi Vilému Oranžskému. Jakub II. měl podporu prakticky celého Irska mimo oblast Ulsteru, kde sídlila většina protestantského obyvatelstva. Třebaže podpora lidu byla veliká, irští básníci nesdíleli nadšení svých krajanů a nazvali Jakuba Séamas á Chaca (Jakub Posera), protože když byla Jakubova armáda poražena v bitvě na řece Boyne (1689), král se dal na útěk mezi prvními. Traduje se, že jedna dáma v Dublinu mu blahopřála, že vyhrál alespoň ústup.
Vítězství Viléma Oranžského (1689-1702) si obyvatelé Severního Irska připomínají na oslavách pořádaných na jeho počest 12. července.
Po Vilémově vítězství zůstali katoličtí Irové bez podpory, jakéhokoli zastání a bez vůdce. Většina irských vojenských velitelů řešila tuto situaci odchodem z ostrova.
V roce 1691 zasvitla irským katolíkům opět jiskřička naděje. Byla uzavřena Limerická smlouva, v níž Vilém sliboval katolíkům takovou míru svobody, kterou neměli už mnoho desetiletí. Na oplátku požadoval odchod zbylých vojenských vůdců z Limeriku. Ti mu vyhověli, opustili ostrov a dodnes jsou v Irsku známí jako "divoké husy". Vilém byl tak nucen dodržet podmínky smlouvy, ale dublinský parlament ji nehodlal schválit a zavedl proti katolickému obyvatelstvu ještě přísnější opatření.
Kámen, kde prý byla smlouva uzavřena dodnes stojí blízko limerického hradu a Irové s oblibou říkají, že "smlouva byla porušena, ještě než zaschl inkoust, jímž byla sepsána".
Osmnácté století
Osmnácté století bylo pro Iry dobou bezútěšnou. Irští katolíci se Westminsterskému parlamentu jevili jako hrozba politické stability. Irští básníci předpovídali, že z moře vystoupí král, který Irsko vysvobodí. Psali žalozpěvy o vymírání irské šlechty a stěžovali si na nevzdělanost těch, jimž Cromwell a jeho následovníci předali irskou půdu. Právě probíhající americká válka za nezávislost inspirovala ulsterské protestanty, aby i oni usilovali o samostatnou samosprávu.
Roku 1782 byla dublinskému parlamentu udělena samostatnost a irsko se tak fakticky stalo samostatným. S Británií ho spojoval pouze panovník. Nejvýraznější postavou parlamentu byl Henry Grattan.
Díky jeho snaze byla zrušena většina protikatolických trestních zákonů, které se často uplatňovali i proti ulsterským presbiteriánům. Za tento přínos mu dublinští občané nechali postavit sochu, která dodnes stojí v Dublinu v parku College Green, nedaleko bývalé budovy parlamentu (dnes zde sídlí Bank of Ireland).
Po vzoru Francouzské revoluce byla v Irsku založena roku 1791 tajná organizace s názvem Irská jednota. Jejím vůdcem se stal protestant Theobald Wolfe Tone. Jednota se snažila o rozbití svazku s Británií, snažila se o sjednocení "katolíka, protestanta i rozkolníka". Snaha jednoty došla tak daleko, že roku 1798 došlo k povstání, na jehož konci byl Tone zatčen a vsazen do vězení, kde spáchal sebevraždu. Dodnes je tento politik a revolucionář ctěn jako jeden z irských republikánských světců a k jeho soše, která stojí v Dublinu na rohu parku Stephen´ Green naproti hotelu Shelbourne a k jeho hrobu v Bodenstownu nedaleko Dublinu putují tisíce lidí uctít jeho památku.
Po potlačení povstání si westminsterský parlament uvědomil možnou hrozbu ze strany dublinského parlamentu a pomocí úplatků a hrozeb dosáhl toho, že parlament v Dublinu si roku 1800 odhlasoval vlastní zrušení a přijal zákon o unii, který znamenal přechod Irska pod přímou vládu Londýna.
Jako reakce na toto rozhodnutí proběhlo několik vln povstání, které byly rychle potlačeny. Celý zbytek století věnovali irští nacionalističtí politici agitaci za dosažení tří hlavních cílů. a to katolické emancipace (stejná práva pro katolíky i protestanty), autonomie (Home rule), tj. ustavení parlamentu pro celé Irsko, a vlastnictví půdy lidmi, kteří na ní pracují.
Devatenácté století
Daniel O´Connell
Tento schopný politik a agitátor byl členem přehlížené skupinky irských politiků, kteří zasedali v britském parlamentu od roku 1801. Daniel O´Connell byl katolický, ve Francii vzdělaný advokát. Roku 1829 byl zvolen do parlamentu, i když jeho vyznání to neumožňovalo. Britská vláda však ustoupila vzrůstajícímu tlaku irských katolíků a zrušila všechna omezení, která se jich týkala. Tím vstoupil O´Connell od historie jako "Osvoboditel".
Poté se pokusil o znovuzaložení dublinského parlamentu. Pořádal proto masová shromáždění, která měla takový ohlas, že se britská vláda začala O´Connella obávat. Zakázala mu tábor lidu chystaný v Clontarfu (místo, kde Brian Ború porazil Vikingy), O´Connell dostal strach a tábor zrušil. Ocitl se tak pod palbou kritiky, která nenapravitelně poškodila jeho autoritu v irském politickém životě.
Velký hladomor
V letech 1845-1851 sužovaly Irsko rozsáhlé vlny hladomoru, kterými nejvíce trpěly části Irska obývané irsky hovořícími lidmi. Velký podíl na tom měl konec napoleonských válek roku 1815. Většina polí založená kvůli obživě vojáků ve válce byla zrušena, mnoho lidí ztratilo práci a stali se závislými na bramborách ze soukromých políček. Když plíseň zničila úrodu brambor, lidé přišli o jediný zdroj potravy. Následovaly vlny emigrace do Británie a Ameriky, jež spolu s hladomorem snížily počet obyvatelstva z osmi na šest a půl milionu. Záchranné akce britské vlády byly neplánované a často chaotické, dodnes nalezneme na irském ostrově řadu tzv. lire na mine ( kukuřičných silnic), které nikam nevedou a které nechávala stavět britská vláda a platila dělníkům dávkami kukuřičné mouky. Pomoc také šířili protestanti, kteří s ní rozdávali i své náboženské traktáty. Někteří z katolíků opravdu přestoupili na jejich víru.
Způsob, jakým Britové řešili irskou katastrofu, rozhodně nepřispěl k vzájemným bezproblémovým vztahům mezi národy. Téměř naprostá ignorace britské vlády k problémům Irska vedla v dalších letech k vlnám emigrací.
Fenian Broderhood (Feniánsé bratrstvo)
Většina emigrantů směřovala do Ameriky. Zde založili revoluční organizaci Fenian Broderhood (Feniánské bratrstvo) brzy přejmenované na Irish Republican Broderhood (IRB), z něhož vyrostla Irish Republican Army (Irská republikánská armáda, IRA).
Feniáni brzy pronikli do britské armády a námořnictva a v roce 1867 se pokusili o povstání. Byli však rychle potlačeni. Jejich hlavním cílem bylo zbavit se Britů a nastolit samostatnou irskou vládu.
Avšak ve svých cílech zcela ignorovali sociální složku, jejíž přítomnost jim mohla zajistit širší masovou podporu. Hledali proto záštitu organizace, která by se těmito problémy zabývala. Brzy ji našla v Land League (Pozemkové lize), která se snažila o zpětné získání Cromwellem zabavené irské půdy.
Vůdcem Land League byl statkář protestantského původu Charles Stuart Parnell, kterému se díky spojení s militantní IRA podařilo vyhrát válku o pozemky proti Británii pouze s několika násilnými incidenty. Parnell byl velmi chytrý vyjednavač a jeho taktiku se stal bojkot. Toto nové slovo později přešlo do mnoha jiných jazyků. Taktika bojkotu byla poprvé použita proti kapitánu Boycottovi, správci statku v hrabství Mayo. Taktika znamenala to, že členové Land League nebudou vést obchodní ani jiné styky s žádným člověkem, který je s Land League ve sporu.
Hlavním bodem programu Land League bylo rozdělit pozemky velkých statkářů mezi místní obyvatelstvo. League se zasadila o vznik několika zákonů, podle nichž byla taková půda vykoupena a rozdělena mezi původní nájemce. Parnell začal být nazýván "nekorunovaným králem Irska". Na vrcholu své kariéry se ale dostal do sporu s katolickou církví a později i s britskou vládou pro svůj poměr s vdanou Kitty O´Shea. Byl nucen opustit politický život a v roce 1891 náhle zemřel. Feniáni mu vystrojili honosný pohřeb a nechali ho pochovat v blízkosti hrobky O´Connella na hřbitově Glasnevin v Dublinu.
Po jeho smrti nastala stagnace politického života a zavládl pocit beznaděje, který výborně zachytil ve svých dílech irský spisovatel James Joyce.
Dvacáté století a válka za nezávislost
Počátkem dvacátého století se Irsko znovu probudilo k životu. Vznikalo mnoho nacionalistických skupin snažících se o osamostatnění Irska. Jmenujme za ně alespoň Sinn Féin (My samostatní) založenou roku 1908 nebo Irish Citizen Army (Irská občanská armáda). Drobné akce těchto separatistických skupin vyústilo až k Velikonočnímu povstání roku 1916. Významnou postavou tohoto povstání jež svými důsledky vedlo ke vzniku nezávislého Irska byl James Connolly. Hlavním motem povstání bylo heslo hlásající, že "všechny děti národa budou chováni se stejnou láskou", jež bylo vyryto do sochy Cúchulainna, bájeslovného hrdiny, v budově hlavní pošty na O´Connell street v Dublinu. Úspěch povstání nechtěně způsobila britská vláda, která svými tvrdými zásahy proti povstalcům učinila z Connolyho a jeho spojenců prakticky národní hrdiny. Zatýkání stovek mladých lidí a poprava šestnácti vůdců povstání (Connolly byl dokonce tak těžce raněn, že ho museli před popravčí četu posadit do židle) vzbudilo v irském obyvatelstvu nebývalý odpor. Ve volbách roku 1918 zvítězila Sinn Féin. Její členové ustavili v Dublinu nelegální shromáždění nazvané Dáil Eireann (parlament Irska). První zasedání se konalo v lednu 1919 za přítomnosti pouhých dvaceti pěti členů Sinn Féin (většina nepřítomných byla ve vězení). V téže době byl v hrabství Tipperary přepaden transport výbušnin přičemž byli zastřeleni dva policisté. Ačkoli Sinn Féin tuto akci nepodporoval, fakticky znamenala počátek Války za nezávislost.
Válka za nezávislost a její důsledky
Válka o nezávislost probíhala ve dvou frontách - politické a vojenské. Jako důležitější se později ukázal boj politický. Čím drastičtěji se Britská vláda pokoušela Iry potlačit, tím větší byla podpora Irska ve světě. Velkou roli hrály sdělovací prostředky. Bezdůvodné střílení irských civilistů a vypalování irských vesnic jako odveta za padlé britské vojáky šokovala i obyvatelstvo Británie. Posledním pokusem Britů bylo ustavení polovojenských jednotek na zastrašení IRA. Jednotky nesly jméno Black and Tans (Černohnědí) a velmi poškodily pověst britské vlády v Irsku. Činnost IRA se začala stupňovat, stoupala krutost s jakou postupovala proti "zrádcům irské věci" a stupňovaly se její útoky proti příslušníkům britské armády. Příkladem moci sdělovacích prostředků je i případ Terence MacSwieyho, starosty Corku, který byl za podivných okolností zatčen a odsouzen Brity. Prohlásil, že "vítězství patří těm, kdo nejvíce vytrpí, a ne těm, kdo způsobí nejvíce utrpení". Zahájil protestní hladovku trvající sedmdesát čtyři dny a stal se tak hrdinou Irska a inspiroval vůdce indického nacionalizmu Mahátmu Gándhího.
Po těchto událostech byla britská strana nutna přiznat porážku a v roce 1922 byla podepsána Anglo-irská smlouva, podle které mělo dvacet šest jihoirských hrabství stojících o nezávislost, založit republiku pod záštitou Británie se stejnými právy jaké měla Austrálie nebo Kanada. Irsko se ihned rozdělilo na dva tábory - zastánce smlouvy a republikány. Brzy se začalo schylovat k občanské válce.
Občanská válka a její důsledky
Irská občanská válka vypukla 28. června 1922, kdy nově utvořená armáda Svobodného státu (zastánci smlouvy) zaútočila na republikány, jejichž hlavní štáb sídlil v soudní budově B v Dublinu. Trvala necelý rok a vyznačovala se krutostí na obou stranách. Skončila, aniž by se republikáni formálně vzdali. Jeden z hlavních představitelů republikánů Eamon de Valera byl zatčen a uvězněn.
Občanská válka měla katastrofální následky na ekonomiku Irska. Mnoho podniků bylo zničeno a bylo obtížné najít jakoukoli práci. Nastala další velká vlna emigrací převážně do Spojených států Amerických.
Vzniklo mnoho politických stran, které jsou dodnes zastoupeny v Dáil Eireann. Strana Sinn Féin se rozštěpila a zastánci smlouvy pak založili vlastní stranu Fine Gael (Rodina Irů). Tato strana pak tvořila vládu Svobodného státu až do roku 1932. Republikánská část Sinn Féin odmítla dále zasedat v Dáil Eireann a nechtěla složit přísahu věrnosti Britské koruně. Eamon de Valera byl propuštěn z vězení, vystoupil ze Sinn Féin a založil novou stranu Fianna Fáil (Vojáci Irska).
První vláda svobodného státu
První vláda byla tvořena stranou Cumann na Gaedheal. Nevykonala toho mnoho, nebyla schopna řešit sociální problémy, které zemi sužovaly, ale byla velmi úzce spjata s katolickou církví. Představitelé strany měli velmi přísné morální kodexy a zavedli několik nepopulárních zákonů jako je zákaz rozvodů, potratů, antikoncepce a zavedli přísnou cenzuru umělecké tvorby. Cenzura byla uvolněna až v šedesátých letech, ale příslušné zákony, které ji umožňují, existují dodnes. Další vláda složená stranou Fianna Fáil roku 1932 už byla o něco úspěšnější. Její vůdce Eamon de Valera předložil Dáilu v roce 1937 návrh nové ústavy, který byl podpořen naprostou většinou Dáilu i občany v referendu.
Ústava prohlašuje, že Irsko je suverénní, nezávislý a demokratický stát. Sporným bodem však bylo označení Irska jako republiku s třiceti dvěma hrabstvími (včetně dnešního Severního Irska). V roce 1939 po začátku Druhé světové války vyhlásila vláda v čele s de Valerou politiku naprosté neutrality, kterou podpořila (kromě IRA) naprostá většina občanů a kterou si Irsko zachovalo až do konce války.
Po válce se však znovu přihlásily sociální problémy a vzrostl počet emigrujících do Spojených států a Británie, kde byla dostupná práce při budování měst, zničených válkou. Tyto události vedly k založení nové strany Clann na Poblachta (Děti republiky) pod vedením Seána MacBridea, pozdějšího držitele Nobelovy i Leninovy ceny míru. Strana získala významné zastoupení v Dáilu ve všeobecných volbách roku 1948.
Vyhlášení republiky
Zákon o Irské republice vstoupil v platnost na Velikonoční pondělí roku 1949. Byl vytvořen na přímý popud MacBridea a jeho hlavním cílem bylo "odstranit zbraně z irské politiky". V zákoně bylo řečeno, že vzniká Irská republika o dvaceti šesti hrabstvích, čímž byl potvrzen status Severního Irska jako součásti Velké Británie. V roce 1965 byla strana Clann na Poblacht rozpuštěna. Její bývalý vůdce Eamon de Valera se ujal úřadu prezidenta na další dvě volební období (1959-1973) a stal e jednou z nejvýznamnějších osobností irské politiky dvacátého století. Jeho hlavním přínosem bylo, že se mu podařilo vytvořit irskou republiku se vším všudy, byl podporovatelem Irštiny a schopným vyjednavačem.
Evropské společenství (ES), hospodářská krize
Vstup do ES (dnešní Evropská unie) vstoupil do platnosti po referendu k prvnímu lednu 1973. Nejvíce si od vstupu do ES slibovali zemědělci. Těšili se na dotace, které jim byly slíbeny, a byli nadšeni z vyšších cen zemědělských produktů. Jenže vláda nebyla na dotace dostatečně připravena, mnoho finančních zdrojů zůstalo nevyužito, díky špatnému plánování. Vláda rušila daně, aby přilákala zahraniční investory, z nichž však většina odešla, jakmile daňové prázdniny skončily. Země se opět začala propadat do hospodářské krize spojené již tradičně s vlnou emigrace. Do roku 1986 stoupal počet ozbrojených potyček po celém Irsku, které souvisely s napjatou situací na severu ostrova. IRA s opět hlásila ke slovu a její členové byli masově zatýkáni a popravováni v obojím Irsku.
Konec dvacátého století v Irské politice
Po roce 1986 se vláda v čele s Charlesem J. Haugheyem pokusila o změnu finanční politiky země, aby zabránila stále vzrůstající emigraci obyvatelstva. Nová finanční politika nevedla ke zlepšení a emigrace pokračovala (počet emigrantů dosahoval počtu každoročně narozených Irů).
Po roce 1986 se situace přeci jen zlepšila a Irsko se stalo jednou z nejoddanějších zemí EU. Irská politika se zaměřila na zvládnutí kriterií pro přechod na společnou měnu Euro. I přes štědré dotace EU a zlepšující se ekonomickou situaci dosahovala nezaměstnanost v letech 1988-1995 téměř dvaceti procent a emigrace pokračovala. V politickém životě se staly normou koaliční vlády. Po volbách roku 1990 se presidentem stala poprvé v irských dějinách žena Mary Robinson, která byla v této pozici vystřídána další ženou Mary McAleese roku 1997. K 1. 1. roku 2002 přestoupilo Irsko na Euro. Posledních několik let je irská republika na vzestupu a považuje se za jednu z nejrychleji se rozvíjejících zemí EU.
Státním zřízením Irska je už od jeho osamostatnění 6. 12. 1921 pluralitní republika s dvoukomorovým parlamentem. Hlavou Irska je prezident. Jeho práva a povinnosti jsou zakotveny v ústavě. V případě, že se o úřad prezidenta uchází více než jeden uchazeč, je prezident volen přímým lidovým hlasováním.
Během prvních dvou desetiletí po dosažení nezávislosti v roce 1922 proběhla konsolidace státních institucí a byla nastolena tradice politické stability. Ústava z roku 1937 a Zákon o Irské republice z roku 1948 zpřetrhaly poslední formální svazky Irska s Británií. Irsko zůstalo v průběhu druhé světové války neutrální a není členem žádného vojenského svazku.